Jít či nejít, na terapii?

Impulzů, proč ke mně klienti přicházejí, je mnoho. Ten nejdůležitější bývá však vždy jen jeden: sami se rozhodnou něco zlepšit. Nerad přesvědčuji klienty, kteří přišli z jiného důvodu, než vlastního (kvůli manželce, mamince, příteli apod.). Protože šance na úspěšnou terapii je v takových případech, kdy jsou lidé bez vlastního vnitřního motivu, mnohem nižší.

Rozhodnout se, pomoct si.

Po tomto rozhodnutí následuje další velmi obtížný krok. Zavolat a přijít. Je to pochopitelné, protože počátečních obav může být mnoho. Klienti se mi svěřují, že v sobě mívají především na začátku spoustu otázek - o čem budou mluvit, na co všechno se jich budu asi ptát, zda jim to vůbec stojí za to nebo jak dlouho ke mně budou chodit apod.

Nejhorší bývá zvednout telefon a přijít.

Pokud dokáží překonat první dva nejtěžší kroky - rozhodnout se + zavolat a přijít na terapii, mají napůl vyhráno. Na prvním setkání se pak již často navzájem dokážeme tak nějak lidsky "oťukat" a alespoň rámcově si ujasnit, co nejvíce klienta tíží a zda je pro něj terapie vůbec vhodná (případně zda je lepší koučink apod.). Tento proces však není nikdy uspěchán na úkor klienta, naopak vše se děje tempem, který je klientovi nejpřijatelnější.

A dále pak následuje samotná terapeutická práce. Její délka je definována potřebami klienta a vzájemnou dohodou. Přečíst si o metodě, které důvěřuji a na terapiích využívám, si můžete zde.